Luboš Uličný řečený „Ulda“ proslulý svým svérázným humorem a dobrosrdečností zdolal včera řeku Jihlávku. O Uldových historkách, které jsou opředeny snad více tajemstvími, než Hrad v Karpatech se tradují legendy. Když jsme shodou náhod dostali možnost strávit s ním jeden den, neváhali jsme ani minutu. Sice to znamenalo vyrazit na vodu, ale to nás nemohlo zastavit.
8:30 ráno: Vypouštění přehrady Mohelno
Rozkaz zněl jasně, v 8:30 ráno stát u přehrady. Uldu nešlo přehlédnout. Obklopený spoustou známých. Mužů, žen, ale i dětí a zvířat. V ruce malý barel (naplněný svačinou) a na barel přivázanou láhev s vinným střikem a kdesi vzadu za plavkami s plácačku domácí slivovice. První překvapení přišlo záhy. „Voda je hlavně o seznamování, tak to mám pro ty, co poplují kolem, já moc nepiju.“ Protože jsme nevěděli, jestli je to pravda nebo mystifikace, doptali jsme se Uldovi manželky. Ta nám nezvrušeně potvrdila, že Uldovo nejoblíbenější pití je kakao, takže jsme historce s lahvemi začali věřit.
7 ženských na raftu, které neví, co dělají
V tento moment přichází zhruba hodinové reportážní okno. Nasedly jsme na raft (přiznáváme, že nás tam bylo 7 žen), čímž jsme tvořily snad jedinou čistě ženskou posádku. No, příliš nám to nešlo. Chvílemi jsme se bavily tím, že jsme si střídavě zkoušely dodávat mužný element. Prostě některá z nás začala hřmotným hlasem vyřvávat hesla, které jsme zaslechly u vedlejších smíšených posádek. Jako třeba: „Kontra, nasaď kontra!“. Ale protože jsme stejně nevěděly, co to znamená, tak jsme stejně většinu úvodní jízdy trávily pozpátku, v keřích anebo zaseklé o kámen. Dokumentování proslulé legendy Uldy se zdálo být nadobro ztracené.
„Jo vy máte jablíčka?“ tak to na shledanou
Jenže my jsme se nevzdaly. Budily jsme soucit okolních (tentokrát zase mužských) posádek, které se nás snažily instruovat, jak na to. Brzy jsme zjistily, že možná než poradit, nás chtějí opít („Víte co, pojďte soulodit a napijte se rumu“). Našli jsme dobrý trik. Když jsme řekly, že nepijeme, ale že na oplátku můžeme nabídnout krájená jablíčka, obvykle se muži vyděsili a řekli, že krájená jablíčka můžou mít jedině maminky a to že teda zase jako ne a jeli pryč. Světe div se. Asi po hodině pokusů jsme se sehrály a můžeme říct, že časem jsme byly dokonce jedna z nejšikovnějších posádek (možná jeden z důvodů bylo právě to naše nepití a naopak vytrvalé popíjení okolních lodí).
Našli jsme Uldu
Díky našemu úvodnímu nekoordinovanému manévrování jsme ztratily spoustu času. A tím pádem i Uldu. Řekly jsme si, že i to se stane a že Ulda tedy zůstane nezdokumentovanou a neprobádanou legendou. A že to mu možná i dodá na puncu vzácnosti. Jenže! Ono to ten den s tím kakaem jakožto oblíbeným nápojem v úvodu asi nebylo tak žhavé. Když jsme najednou v dálce zahlédly známý zelený kajak, typické pruhované plavky, voděodolné pouzdro na mobil na krku a charakteristický hluboký hlas. Vidím ho! Křičela nadšeně kolegyně, jakoby uviděla minimálně vzácný druh vyhynulého ještěra. Ulda seděl na kajaku, ležérně opřený jednou rukou o molo místní chatky a dva postarší důchodci mu nalévali domácí meruňkovice. V ten moment jsme zjistili, že legenda nelhala. Ten člověk si dokáže najít přátele kdekoliv.
„Pádlo do rukou, ruce nad hlavu“, křičel Ulda
Tento moment se stal historickým a pro nás naše významná pouť došla svého cíle. Zážitek byl v podstatě nepřenositelný. Nejprve jsme si říkaly, proč asi je Ulda na své lodi stále sám (obvykle mu chyběl háček). Pak jsme ale důvod objevily. Lákal ostatní přátele k sobě, aby pak s heslem: „pádlo do obou rukou, ruce nad hlavu“, udělal hřmotný výpad bokem, loď převrhl a spolujezdci tak dopřál zážitek, jaké to je „se udělat“ v 15 stupních.
