Jmenuji se Bono. Jsou mi čtyři roky. Mám rád procházky a také poznávání světa za plotem našeho pozemku. Jsem Německý Boxer a chci se s vámi podělit o svůj životní příběh plný zábavy, lásky a zážitků se svojí milující rodinou.
Jak si mě přivezli „domů“
Narodil jsem se v Karviné. Moje psí maminka dala život mně, mým bráškům a sestřičkám. Jednoho večera přijel nějaký pán a paní. Naše psí maminka nám pověděla, že si pro jednoho z nás přijeli páníčci. Nevěděl jsem, co to znamená „páníček“. Byl jsem zmatený a měl jsem trochu strach. Páníčci si nás prohlíželi a usmívali se. Ten pán, si bral do tlapek moje brášky i sestřičky a hladil je. Pochopil jsem, že se nemám čeho bát. Po chvíli vytáhl z pelíšku i mě. Jeho tlapky byly teplé, ale ne takové, jako od maminky. Koukal na mě a hladil mě. Bylo mi to velice příjemné a po chvíli jsem usnul. Když jsem se probudil, byl jsem zpátky v pelíšku. Moje psí maminka mi pověděla, že dostanu novou rodinu. Řekla mi, že se o mě budou starat lidé. Moc hodní lidé. Řekla mi, ať jsem hodný, poslušný a dávám na svou novou rodinu pozor.
Pamatuji si, že jsem usnul. Ještě před tím ale vím, že už jsem nebyl u svojí psí maminky, ale s páníčkama. Nesli si mě do veliké krabice. Teď už vím, že je to auto. Tohle totiž vždy říkají doma- „auto“.. Byl jsem už velice unavený a také mi byla zima. Po probuzení jsem byl na úplně cizím místě. Slyšel jsem divný hluk a po chvíli přiběhly děti. Také páníčci. Byli šťastní, že mě tam měli. Hladili mě, hráli si semnou a pro mě to bylo něco nového. Byl to tak krásný pocit, až jsem se z něho počůral.
Moje rodina
Bydlím ve velikém domě s obrovskou zahradou. Můžu si tam běhat jak chci. Je to celé jenom pro mě. A ještě teda pro toho černého kocoura, ale ten je stejně vždy pryč. Takže jenom pro mě. Někdy se dívám na věci za plotem a mám chuť je poznat lépe. A tak jdu poznávat. Vždy, když to ale udělám, tak jsou na mě páníčci dlouho nazlobení a někdy musím dokonce být na hanbě a nesmím do dětského pokoje. To je pro mě to nejhorší utrpení. Mám moc rád své malé páníčky. Když jsem byl já malý, vždy si semnou hodně hráli a byla to sranda. Tu a tam se stalo, že jsem spal v jejich pelíšku, což bylo hrozně príma. Teď už u nich v pelíšku spát nemůžu, protože jsem velký kluk. Tak je alespoň hlídám v jejich pokoji, aby se nebáli (ikdyž teda… já se kolikrát bojím více, jak oni!).
Jsem už dospělý a vím plno věcí, které jsem dříve nevěděl. Například třeba vím, že ikdyž jsem nazlobený, protože jsem skoro každé dopoledne doma sám, nesmím jít do té tmavé místnosti a rozsypat tu obrovskou věc, kam mí páničci často házejí různé věci, které už nepotřebují. Někdy si to rozmyslím a místo toho něco rozkoušu, nebo se doma počůrám. Ale to prý také nesmím. Nesmím tolik věcí, až mě to rozčiluje. Někdy svým páníčkům říkám, co se mi nelíbí, ale oni mi stejně nerozumí! Proto jdu vždy pryč a dělám uraženého. Je pravda, že na pamlsek si dám říci pokaždé, zvláště na piškotky a banány, ale stejně bývám i potom rozzlobený.
Zjistil jsem, že nejlepší způsob, jak se odnaštvat je vyzvat hlavního páníčka na souboj. Říká si „velký medvěd“. Je to velice silný protivník. Nicméně ikdyž ležím na zemi, vždy vstanu a bojuji znovu! Mám totiž tajnou taktiku. Používám svoje přední tlapky, když stojím na zadních. Je to potom velice vyrovnaný souboj. Jenom moje páníčka není ráda, když bojujeme. Musí pochopit, že je to jen mezi chlapama!
Na druhou stranu, jí rozumím. Nemám rád, když se mé rodině ubližuje a ona si asi myslí, že si ubližujeme. ale ne, není to pravda. my se máme všichni moc a moc rádi. Pokud ale někdo nemá rád moji rodinu, nebo dokonce někomu z mé rodiny ubližuje, jsem ochoten bránit je tělem i duší. Mám je rád a oni mají rádi mne. Dali mi domov a lásku. Věřím, že moje psí maminka je na mě velice pyšná!
