Nesnáším Valentýna, oslavovat lásku v mínus dvaceti stupních, navlečená do kabátu a přitisklá na pevný hrudník, kdesi hluboko ztracený pod vrstvou svetrů a péřové bundy, mi prostě přijde zvláštní.
Za to květen je podle mého pro oslavu lásky naprosto ideální.
Můžete jít ven, dlouze se procházet, kochat se rozkvetlými stromy a až se setmí pozorovat hvězdy.
Po téhle větě jsem asi pochopila, proč je Valentýn daleko oblíbenější.
V zimě se totiž nejlíp slaví, když se schováte pod peřinu, nebo zalezete do horké vany, oproti tomu v květnu musíte ženu tři hodiny tahat po venku za ruku, než se ji jen pokusíte přemluvit, jít si v tomhle teple dát společnou vanu.
Asi už proto, že když jsem si ve čtrnácti poprvé přečetla Máj, jsem se skálopevně rozhodla, že se jednou zamiluji do muže s vhodným příjmením. Díky němuž a módě zdvojených jmen ze mě po svatbě bude paní Hynková Máchová.
Již tenkrát jsem toužila po tom cítit se, alespoň na den, jako ty ženy ze seriálů a filmů, na nichž jsem závislá, a kde oslovují muže Lívanečku nebo Medvídku a oni jim to dovolí.
Na první máj jsem zažila spoustu nehorázně krásných schůzek, přišla jsem o panenství, poprvé se v pylové sezóně líbala bez záchvatu kašle…
Vždycky jsem měla pocit, že jsem na svátek všech zamilovaných zažila spoustu romantických chvil, ale když jsem zalovila ve své paměti a detailně si oživila všechny své zážitky, došlo mi, že všechno není tak růžové jako okvětní lístky právě rozkvetlých sakur.
Pro alergické romantičky je jaro obdobím utrpení.
Velmi často si musí vybírat mezi líbáním a dýcháním. Možná ty procházky rozkvetlými sady nebyly tak romantické, jak si je pamatuji, spíš jsem v kabelce, celá rudá a přidušená, hledala inhalátor a antihistaminika.
Ani moje první protiusychací pusa nebyla tak krásná.
Tenkrát jsem se tetelila štěstím, když můj tehdejší kluk neměl trpělivost hledat třešeň a raději mě přimáčkl ke kmeni javoru a řekl, že strom jako strom a políbil mě. Dnes už to vidím trochu jinak.
Loni, loni jsem se vážně snažila. Neustále jsem své lásce naznačovala, že bych si letos ráda zašla na Slavín a lehce nekrofilně se líbala u Máchova hrobu, vyrazila někam na lavičku pod třešeň nebo prostě alespoň něco.
S tím, že zřejmě ani neví, proč má dneska volno, jsem absolutně rezignovala na své romantické představy. Jeli jsme k jeho sestře na oběd.
Na nějaké okrsce v půlce ničeho jsme najednou zastavili. Totálně jsem netušila proč!
Žádná kontrolka nesvítí, kolo jsme snad nepíchli – toho bych si snad všimla i já.
Bože! Snad si tu nechce odskočit! Jsem asi divná, ale přijde mi přímo nechutné, když si muži ulevují u silnic! Jestli mají tak problematické močové měchýře, tak ať si aspoň někam zalezou, kde je není vidět! Kdo, si myslí, že je chce u toho vidět?!
Naštěstí nevystoupil. To mě uklidnilo. Ovladačem na svých dveřích stál moje okýnko. Dívala jsem se nevěřícně na něj a čekala jsem, co se bude dít. Odpověď na mé nevyslovené otázky přišla vzápětí:
Chtěla si romantiku, ne? ukázal ven a políbil mě!
Stáli jsme v třešňové aleji. Po polibku, zařadil, zatáhl okýnko a jel dál jako by se nechumelilo. Když nad tím tak přemýšlím, příští rok zkusím ten Valentýn, protože pro letošek na prvního máje šla raději na hokej a slavila tenhle svátek prací!
